„Někdo mi říkal, že projekt Erasmus je celý o poznávání nových přátel. Teď už vím, že to nebyla jen další lež.“ – Dominika (členka polského týmu)

Když jsme se v neděli 2. dubna o půldruhé ráno setkali na Havířovském vlakovém nádraží, nevěděli jsme, jestli si navzájem popřát dobré ráno nebo dobrou noc. Sedmnáctihodinovou úmornou cestu nám zkrášlovala vidina a nervózní očekávání, co přinese následující týden.

Všechno to začalo rozpačitě. V pondělí nás Rumuni přivítali na své střední technické škole ve Falticeni a hned zavřeli do jedné místnosti. Nikdo se zpočátku neměl k tomu, aby překonal bariéru mlčení a představil se ostatním, tak jsme ten úkol vzali na sebe. Ahoj, jmenuji se Michaela, je mi sedmnáct let. Skoro jako setkání anonymních alkoholiků.

Pan profesor Šebesta prokázal iniciativu, když nám poručil utvořit dvojice a navzájem se trochu seznámit. Po chvíli se pokusil zjistit výsledek svého snažení, jenomže každý už byl tak ponořený do tlachání s novým kamarádem, že ho prakticky nikdo v místnosti neposlouchal. Učitelé se vytratili a dopřáli nám trochu volnosti.

V pokoji zněla rumunština, polština, slovenština, angličtina i čeština. Občas zněla angličtina jako rumunština, takže byl člověk zmaten, občas se v anglické větě objevilo polské slovo. Všichni jsme používali své vnitřní jazykové přepínače o sto šest a někdy jsme mluvili na Rumuny česky, protože jsme už ani nevěděli, čí jsme.

Všichni jsme si ale nakonec rozuměli.

Rumuni nám připravili nádherný týden plný hudby, tance a folklóru, zpívalo se od úsvitu, tančilo se, kde se dalo a na kytaru jsme na hotelu hráli ještě dlouho po setmění. Poznali jsme tamější zvyky a ochutnali jejich jídla.

Rumunsko se ukázalo jako země hrdá na své tradice a velmi si vážící spolupráce s evropskými školami. Těžko jim něco vytknout za organizaci, neměli jsme čas se nudit a viděli jsme, co se dalo. Největším lákadlem byl určitě Drákulův hrad Bran, za jehož branami nás jeden průvodce přirozeně drákulovského vzezření ubezpečil, že legenda o Drákulovi je pouhý mýtus mající kořeny v hlavě Brama Stokera, který z hradu Bran učinil nejnavštěvovanější turistickou atrakci Rumunska.

Z dalších navštívených míst je vhodné zmínit zámek Peleš, na jehož stavbě se podílel český architekt Karel Zdeněk Líman a jehož detailní propracovanost vyrážela dech, dále muzeum velikonočních vajíček a krásné kláštery hrající barvami.

Pro nás byla ale první mobilita ve znamení poznávání nových přátel, procvičování nejenom angličtiny a hlavně o zábavě. Měli jsme slzy v očích, když jsme se v sobotu v brzkých ranních hodinách loučili s novými přáteli. Vzpomínky nám ale nikdo nevezme.

Autor: Míša Budínská,  septima

Další zážitky najdete na  https://www.zonerama.com/LegendsAcrossEurope/Album/2880357