V polovině listopadu 2018 se konal první krátkodobý studentský výměnný pobyt v partnerské škole v rámci programu Erasmus+. Vydali jsme se do města Mairena del Aljarafe v Seville a navštívili tamní školu a její studenty. Již první den ve španělské škole byl velmi příjemným překvapením, jelikož snídaňové talíře byly naplněny nezměrným množstvím čokoládových a karamelových donutů a buchet, což několikanásobně předčilo naše očekávání.

Po krátkém představení všech partnerských škol a měst včetně toho našeho jsme měli víc než bohatý program. Navštívili jsme Córdobu, v ní také známou mešitu, ochutnali tradiční paellu a prošli jsme se po Římském mostě. V Seville nám byly památky představeny hned dvakrát- jednou ve formě bike tour, kde nás vedl skvělý průvodce Alejandro a podruhé nás pěšky prováděla profesorka historie ze španělské školy. Navštívili jsme sevillskou katedrálu, kostel, palác Alcázar s neuvěřitelně krásnými zahradami a mnoho dalších památek. Mimo jiné jsme se zúčastnili filmového festivalu, na kterém jsme shlédli film “Jellyfish” a posléze jsme také měli možnost promluvit si s jeho tvůrcem v diskusi.

Španělská strava nás zaskočila, jelikož velmi vydatné obědy se skládaly ze dvou předkrmů, hlavního chodu a dezertu, ke všemu všechno servírováno v pro nás nadlidských porcích, což přispělo ke zklamání paní kuchařek v jídelně, které jsme museli přesvědčovat o tom, že nám jídlo opravdu chutnalo, jen je ho prostě moc. Už jenom fakt, že v restauracích se večer otevírá kuchyně až od deseti hodin napovídal, že v našich návycích přeci jenom nějaký rozdíl bude. Rozdílů se postupně objevilo víc. Španělé jsou neuvěřitelně hluční lidé, ze všeho dělají fiestu a místo toho, aby šli spát v rozumnou dobu, zavedou od čtyř hodin odpoledne siestu, během které téměř nic nefunguje. Přestože škola byla bilingvní, žáci vypadali, že odmítají mluvit jakýmkoli jiným jazykem než jejich mateřským. Našlo se sice pár jedinců, kteří víceméně jazyk ovládali, ale většina zněla, jako by říkala anglická slova španělsky, takže nebyla jiná možnost, než s nimi mluvit ve španělštině, která už tak díky jejich jižanskému přízvuku občas působila jako šifra.

V pátek jsme se po asi dvouhodinovém loučení sbalili a na druhý den vydali na sevillské letiště. Cesta zpátky, se nepovedla úplně dle očekávání, protože jedna z nás si zapomněla batoh se všemi doklady na zastávce, kde jí byl následně odcizen. Na letišti nás přes kontrolu nepustili ani s pomocí paní z konzulátu, která poté, co zjistila stav naší situace, s horečkou v teplákové soupravě jela do kanceláře, aby zajistila patřičné dokumenty, díky kterým by Anežku měli pustit zpátky domů. Paní u kontroly však trvala na svém a dokonce ani dopis z konzulátu ji nepřesvědčil, a tak si Anežka prodloužila pobyt ve Španělsku o jeden den, když jela s panem Šebestou do Barcelony na českou ambasádu. Zbytek, který naštěstí všechny své doklady ještě měl, se vydal s paní Chlebečkovou letadlem do Vídně, kde jsme přespali, následující den si prohlédli Vídeň a večer se vrátili domů (Anežka až v pondělí večer) s obrovským množstvím zážitků a několika kily navíc.

Jana Šimsová, sexta

Fotky za akce najdete ve FOTOGALERII