Bílé Karpaty

Podzimní biologicko-geografická exkurze se nesla v duchu poznávání jihovýchodního koutu naší republiky – Bílých Karpat. Malebný kraj Žítkovských bohyní, o kterých byl napsán známý stejnojmenný román, jsme prošli křížem krážem. Zjistili jsme ale, jak to s těmi bohyněmi doopravdy bylo?

První neděli v říjnu jsme se vydali brzkým ranním vlakem směr jižní Morava. Cesta příjemně ubíhala, a brzy jsme dorazili k první plánované pamětihodnosti, což byl zámek Nový Světlov v Bojkovicích. Je postaven ve slohu anglické tudorské gotiky a díky tomu připomíná známější jihočeskou Hlubokou. Po prohlídce jsme autobusem pokračovali do Vápenic, kde jsme byli ubytováni.  Na místě nás čekal venkovský penzion, kde jsme se zabydleli ve třech chatkách. Před odpolední procházkou jsme mohli slyšet první z mnoha názorů místních: „Vy jste tady asi kvůli těm bohyním, co? Tomu nevěřte, můj táta je znal, byly to šarlatánky…“ Během procházky po naučné stezce jsme se z informačních tabulí, ale hlavně z výkladů pana profesora Poláka a pana profesora Smilovského dozvěděli zajímavosti o místním kraji a jeho obyvatelích.  Kdo to tedy byly Žítkovské bohyně?

Žítkovské bohyně byly ženy, které v místním, velmi chudém a nehostinném kraji byly léčitelky a vědmy. Těžko dneska říci, zda opravdu kouzlily a předvídaly budoucnost, nebo jen znaly základy medicíny a pozorně naslouchaly všetečným sousedům. Zdejší nevzdělaní lidé jim přisuzovali nadpřirozené schopnosti. Jisté je, že si získaly obrovský věhlas, dojížděli za nimi se svými problémy lidé z širokého okolí. Svou známostí se dostaly do hledáčků gestapa, později státní bezpečnosti a v dřívějších dobách také honů na čarodějnice.

Druhý den se naše výprava vydala na Lopenické sedlo a Velký Lopeník. Přes ranní mlhu vysvitlo slunce a každý si mohl prohlédnout krásné Lopenické sedlo – přechod mezi dvěma kopci připomínající sedlo opravdové. Na Lopenickou rozhlednu, stojící na samotné hranici se Slovenskou republikou, jsme dorazili v době, kdy už slunce bylo vysoko na obloze a pomalu se svažovalo k západu. O to krásnější byl výhled na českou stranu a nížiny v okolí Uherského Brodu, ale také na stranu Slovenskou a hornaté pásy slovenských hor.

Závěrečný den jsme se vydali na cestu domů. Cestování jsme si zpestřili návštěvou obce Modrá, kde se nachází Archeoskanzen, což je replika Velkomoravského opevněného sídliště. Odtud jsme se přesunuli do expozice Živá voda, kde jsme se seznámili s faunou a flórou vázanou na vodní stanoviště. Všichni jsme byli překvapeni nápadem umístit skleněný tunel na dno rybníku. Díky tomu jsme se ocitli v podvodním světě, kde mezi námi a plovoucími rybami, byla pouze vrstva skla. Jelikož Modrá sousedí s Velehradem, nevynechali jsem ani toto poutní místo spojené s Velkomoravskou říši a počátky křesťanství u nás. Do Havířova jsem se dostali v pozdních odpoledních hodinách, prochladlí díky nepříznivému počasí, ale bohatší o poznání jednoho zapomenutého koutu naší vlasti.

Foto viz fotogalerie.

Autor: Filip Novák, septima