Mgr. Izabela Varga
Už během studia na gymplu jsem měla poměrně jasnou představu o tom, kam budou mé další kroky směřovat – chtěla jsem studovat medicínu. Ve třetím ročníku jsem si proto zvolila seminář z biologie u pana Chupáče a seminář z chemie u paní Puffer. Věděla jsem také, že jednou z možností, jak se na lékařskou fakultu dostat bez přijímacích zkoušek, je dosáhnout požadovaného studijního průměru. A tak jsem tomu podřídila téměř vše. Nakonec se mi to skutečně podařilo, přestože mě to stálo nemálo úsilí, nervů a bezesných nocí. Při srovnání svého tehdejšího a současného přístupu ke studiu se dnes jen s úsměvem ohlížím zpět. Vím totiž, že kdybych na všem stále tolik lpěla a měla potřebu mít každý krok dokonale naplánovaný, do mnoha výzev bych se dnes raději vůbec nepustila. A nejspíš bych se nikdy nedostala tam, kde jsem teď.
Moje další kroky tedy vedly na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V prvním ročníku se mi studijně poměrně dařilo, postupně jsem si však začala uvědomovat, že život tak daleko od rodiny a její podpory je pro mě mnohem náročnější, než jsem očekávala. Původního plánu jsem se nechtěla vzdát, a proto jsem hledala různé možnosti včetně přestupu na jinou univerzitu. Žádná z alternativ však nepředstavovala řešení, se kterým bych byla skutečně spokojená. A tak jsem se nakonec s medicínou rozloučila a přijala skutečnost, že si budu muset vyšlapat trochu jinou cestu.
S tehdejším partnerem, dnes už manželem, jsme v té době tvořili pár již několik let a oba jsme měli poměrně jasnou představu o tom, kdy bychom chtěli založit rodinu. Ti, kdo mě dobře znají a vědí, že mám téměř chorobnou potřebu pouštět se do nových výzev, proto nebyli až tak překvapeni, když jsme jim ještě během mého studia na univerzitě oznámili, že čekáme miminko. Po odchodu z medicíny jsem totiž nastoupila na obor porodní asistence. Brzy se ale ukázalo, že skloubit mateřství s vysokým počtem hodin povinné odborné praxe nebude možné. Studium jsem tedy přerušila s představou, že se k němu za několik let vrátím.
Když byly našemu synovi přibližně dva roky, začala jsem si uvědomovat, že ačkoli je pro mě mateřství nesmírně důležité a představuje období, které se už nikdy nemusí opakovat, potřebuji vedle něj také prostor pro vlastní seberealizaci. Chybělo mi studium, nové podněty a především výzvy, které bych mohla překonávat. Rozhodla jsem se proto podat přihlášku ke studiu humanitních věd. Ty sice na první pohled neměly s mým původním směřováním mnoho společného, ale vnímala jsem je jako jakousi přestupní stanici, než náš syn trochu povyroste a já se budu moci vrátit ke svým původním plánům.
Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že právě tato zdánlivá odbočka nakonec určí směr mé profesní dráhy. Postupně se mi totiž podařilo objevit propojení mezi humanitními a přírodními vědami a najít si cestu k neurolingvistice, oboru, který se zabývá zpracováním jazyka v lidském mozku a kterému se dnes profesně věnuji. V rámci svého výzkumu jsem navíc navázala spolupráci s primářem neurologického oddělení, díky čemuž se mi podařilo propojit teoretické poznatky s klinickou praxí. Právě výzkum jazykových schopností pacientů po cévní mozkové příhodě mi otevřel řadu nových možností a přinesl také první významný úspěch v podobě 1. místa v celostátním kole soutěže Student a věda: LINGVISTIKA. V roce 2026 pak moje výzkumná činnost získala i uznání v podobě Ceny rektora. Mnohem důležitější než samotná ocenění pro mě však bylo ujištění, že jsem našla oblast, ve které se skutečně vidím. V současnosti své odborné zájmy dále rozvíjím v rámci doktorského studia, v němž se zaměřuji na neurodegenerativní onemocnění z pohledu kvantitativní lingvistiky. A právě tady si dovolím zavzpomínat na slova pana Böhma, který mi během studia na gymplu s oblibou říkával: „Izabelo, vy na to všechno přijdete, ale tou nejtěžší možnou cestou.“ Dnes na jeho slova vzpomínám s úsměvem a musím uznat, že měl vlastně pravdu. Moje cesta rozhodně nebyla přímočará a mnohokrát vedla úplně jinudy, než jsem si původně představovala. Přesto bych na ní dnes nic neměnila. Každá odbočka, každé zdánlivé selhání i každé rozhodnutí, které se v danou chvíli zdálo být krokem zpět, mě nakonec přivedly tam, kde jsem teď.
A pokud bych měla současným studentům gymplu něco vzkázat, pak především to, aby se nebáli být odvážní. Nebojte se změnit plány, vydat se novým směrem nebo se pustit do něčeho, u čeho si nejste jisti výsledkem. Odvaha totiž neznamená nemít strach, ale udělat první krok navzdory pochybnostem. Ne každý pokus musí skončit úspěchem, ale i neúspěch vám může otevřít nové možnosti.