Tradiční podzimní exkurze letos zamířila na Podkarpatskou Rus, konkrétně na Koločavu.
V pondělních brzkých ranních hodinách se naše parta potkala na Hlavním nádraží v Ostravě a vlakem jsme vyrazili za dobrodružstvím a poznáním. Kolem poledne jsme dorazili do slovenských Michalovců, odkud jsme pak autobusem pokračovali k ukrajinským hranicím. Následoval pěší přechod přes hranice a důkladná pasová kontrola, která pro nás v dnešní době není vůbec samozřejmostí. Hned po překročení hranic jsme se ocitli úplně v odlišném světě, ať už klidnou povahou lidí nebo všudypřítomnou chudobou. Naše cesta dále směřovala do Užhorodu, významného města Zakarpatské Ukrajiny. Ve městě na nás dýchla česká prvorepubliková architektura v podobě mnoha staveb. Viděli jsme impozantní vlakové nádraží, Užhorodský hrad, zajímavou synagogu, národní univerzitu i centrum města. V odpoledních hodinách jsme se vydali na ubytování. Mikrobusem jsme poznali kvalitu místních komunikací, která nebyla příliš vysoká, a tím naši cestu trochu prodloužila. Bydleli jsme na Četnické stanici v Koločavě, která byla na zdejší poměry čistá a útulná. Po chutné večeři ve formě tradičního boršče jsme ulehli ke spánku, abychom načerpali dostatek sil na zítřejší náročný výšlap. Naše kroky vedly strmou trasou na horu Topas, která se týčí do výšky 1.548 m n. m.. Z vrcholu jsme měli výhled na údolí Koločavy a okolní vrcholy. Cestou zpět jsme prošli téměř celou Koločavu a měli jsme možnost vidět způsob života místních obyvatel. Potkat krávu na silnici nebylo nic neobvyklého. Třetí den byl ve znamení odpočinku. Z rána jsme viděli bunkry Arpádovy linie, místní klášter, prošli dřevěným mostem přes řeku Tereblu k minerálnímu pramenu a dále pokračovali podél řeky směrem zpátky. Zaskočilo nás nečekané přebrození řeky, která byla ledová a plná odpadků. Nebylo to však nic, co bychom nezvládli. Pokračovali jsme k hřbitovu, kde je pohřben proslulý loupežník Nikola Šuhaj. Odpoledne jsme měli možnost komentované prohlídky typického dřevěného kostela Sv. Ducha. Pan správce byl vtipný a velmi ochotný. Následující den byl opět lehce sportovní. Mikrobusy jsme přejeli do jádra Siněvirského národního parku. Zdolali jsme menší kopeček, kde nás na jeho konci čekalo Siněvirské jezero, kolem něhož jsme si udělali příjemnou procházku a nafotili spoustu pěkných fotek. Dále jsme zavítali na medvědí záchrannou stanici. Jsou zde medvědi, kteří z různých důvodů nemohou žít samostatně ve volné přírodě, a tady je o ně navíc skvěle postaráno. Po návštěvě záchranné stanice nás čekalo další jezero. Tentokrát cesta k němu nebyla tak snadná, avšak úsilí se vyplatilo. Na konci se nám naskytl pohled na jezero Ozirce s plovoucími ostrovy a okolím v podzimních barvách. Poslední den naší exkurze byl věnován muzeu, skanzenu a cestě domů. Ráno nás čekalo balení a úklid pokojů. Poté jsme se přesunuli do místní školy, kde je jedna místnost věnována českému spisovateli Ivanu Olbrachtovi, jeho pobytu na Podkarpatské Rusi a literárnímu hrdinovi Nikolu Šuhajovi. Vše nám detailně přiblížil majitel Četnické stanice. Exkurzi jsme zakončili v místním skanzenu, který nám ukázal, jaký vlastně život v této oblasti v minulých dobách byl. Na zpáteční cestě jsme se opět na chvilku zastavili v Užhorodu, ale pak už jsme pokračovali směrem domů. Na hranicích nám důkladně kontrolovali batohy. Mnozí z toho byli trošku rozrušeni, ale nikdo se neměl čeho bát, neboť všichni jsme prošli bez problémů. Po náročné, dlouhé cestě jsme v sobotních ranních hodinách unavení, ale plní zážitků, dorazili zpět do Ostravy. Celým týdnem nás provázelo slunečné počasí a tradiční ukrajinské jídlo. S radostí na tuto exkurzi budeme všichni vzpomínat a těšit se na další.
Hana Rusinová, sexta
Edit Pipreková, 2.A
Elen Pipreková, 2.A